Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Situace, že by nejpopulárnější švýcarská hardrocková kapela GOTTHARD nadále pokračovala v hudební kariéře i bez v předloňském roce tragicky zemřelého Steva Lee, mi nepřišla reálná. Právě majitel jednoho z nejlepších hlasů rockové historie byl pro mne vždy tím červíkem, kterého jsem se jako ryba ve vodě plných chemikálií snažil polapit. Skutečnost však předpokladům dala opět řádně na prdel a švýcarští hitmakeři přichází za pouhé 2 roky na trh s novým zpěvákem a rovněž s novým albem.
GOTTHARD is not job for us, GOTTHARD IS OUR LIFE
Pokud by snad někomu unikalo hudební směřování této kapely, přiblížím snad jen stručně, že GOTTHARD vždy hráli ten nejklasičtější hardrock, jaký si jen lze představit. Jednoduše vystavěný, chytlavými melodiemi odlehčený stadionový rock, který řídil a do nebeských výšin tahal právě uchvacující Steve, jehož vokál dokázal přetavit obyčejnou píseň v monstrózní hit. V roce 2012 se situace mění jen nepatrně. Což o to, hudba zůstává na stejných opěrných bodech, jakoby ji ze shora nadále Steve korigoval, avšak jako snad každý zásah do frontmanského pole zanechá na kapele trvalé následky, i zde tomu tak jest. Zkrátka nováček i přes vysoké pěvecké kvality a sympatické vystupování jen těžko vyžene ze vzpomínek jeho božského předchůdce.
Nechtěl bych vypadat, že jsem Nicu Maederovi nedal šanci. Zpěvák je to totiž znamenitý a do výrazu kapely přesně sedí. Je to přesně ten typ hlasu, u kterého si okamžitě vybavíte obrovská ústa Steva Tylera, mírným chraplákem prohnaný hlas, přesně jak se vyučuje v hardrockových učebnách. Jenže přesně v tomto to tkví. Nicův hlásek je dozajista pěkný a příjemný, avšak není ničím výjimečný a byť písním dává vše, co potřebují, nedává jim nic navíc. A to Steve dával a plnými hrstmi.
Ohledně skladeb samotných je vše v nejlepším pořádku. Většina se nese v líbivém a léty prověřeném středním tempu a přesně symbolizuje podstatu této kapely. GOTTHARD totiž vždy představovali továrnu na hity a i zde je jich požehnaně. Hned úvodní postupně rostoucí a gradující „Starlight“, či „Flight“ s výraznou basovou linkou a silným refrénem tahle slova bez výhrad potvrdí a rozhodně nezůstanou o samotě. „Shine“ s „S.O.S“ jsou již teď jasnými tutovkami pro velké koncerty a i taková „Right On“ by se nejednomu hardrockerovi hodila do krámu. Prakticky jedna trefa střídá druhou a v případě „Give Me Real“ jde o jasný zlatý fond a esenci kapely. Na druhou stranu jsem rád, že do tvorby stupidních popěvků typu „Yippie Aye Yay“ se GOTTHARD tak často nepouštějí.
I několik pomalejších skladeb se najde. Jednou z nich je singlovka „Remember It´s Me“, která však moc nenavnadí, tuctová balada „Tell Me“ pak vysloveně unaví. Nelichotivou bilanci zachraňuje pohodová „Take It All Back“ a minulými událostmi ovlivněná „Where Are You“, která symbolicky sbírku uzavírá, nepočítáme-li trochu zbytečné akustické zpracování „Starlight“ z limitované edice.
Vzhledem k prostoru, na jakém se Švýcaři pohybují, jde o naprosto sebejistou a dotaženou nahrávku, která si příznivce zaručeně najde. O revoluci tu nejde a nikdy ani nešlo, jen o počet chytlavých skladeb, které nabydou v živém provedení na síle. Vzkříšení je tedy úspěšně dokonáno. Jen se zapomněl obnovit prvek navíc, který odešel na věčnost a uzavřel tak jeden příběh. Přesně jak jeho následovník zpívá v nejtemnější „The Story´s Over“.
Světe div se, ale GOTTHARD ani úmrtí Steva Leeho nevykolejilo! Tato kapela je i nadále schopna naplnit nosič až po okraj nefalšovanými hardrockovými hity. Příjemná poslechovka, jejíž sílu prokáže hlavně živá prezentace.
1. Starlight
2. Give Me Real
3. Remember It´s Me
4. Fight
5. Yippie Aye Yay
6. Tell Me
7. Shine
8. The Story´s Over
9. Right On
10. S.O.S.
11. Take It All Back
12. I Can
13. Where Are You
14. Starlight (Acoustic)
Diskografie
Firebirth (2012) Need To Believe (2009) Domino Effect (2007) Lipservice (2005) Human Zoo (2003) Homerun (2001) Open (1999) G. (1996) Dial Hard (1994) Gotthard (1992)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2012 Vydavatel: Nuclear Blast Records Stopáž: 53:02
Gotthard mam velmi rad uz x rokov a som trosku sklamany ze sa o tejto kapelke az tak nehovorilio /pisalo/ napr aj tu na metaloplise este za cias famozneho Steve Lee....to bol podla mna naj spevak na hardrockovej scene poslednych rokov....RIP este raz.....a podme k novinke Firebirth. Nicjk Maeder je ten muz!!! Si myslim ze velmi spravna volba kapely....v skladbach ako Remember its me alebo Tell me je jeho hlas niekedy az neskutocne podobny Leemu. Myslim si ze hudobne sa album vydaril viac ako posledna studiovka Need to believe. Hit za hitom..proste klasicky Gotthard.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.